Taneční soubor
| Scénář: | Ladislava Košíková a Michal Stránský |
| Hudba: | Jiří Pavlica |
| Texty: | Michal Stránský a lidový text – úprava Eva Žallmannová |
| Choreografie: | Ladislava Košíková |
| Kostýmy a scéna: | Eva Jiřikovská |
| Účinkují: | Taneční soubor Hradišťan Cimbálová muzika Hradišťan |
| Světla: | Michal Blažíček |
Letitá moudrost říká, že člověk je třikrát divný. V okamžiku zrození, o svatební noci a v okamžiku smrti. Co je to za divnost, že vešla do přísloví? V oněch třech chvílích se dotýkáme tajemství, ba stáváme se jím. Neuchopitelnost světa skrze nás ožívá – palčivě, bláznivě, šťastně… ale především neodvolatelně. Není před ní úniku, byť bychom sebevíc vězeli v kulisách každodenní zdánlivé samozřejmosti našich životů.
Zplození, zrození, skonání. Tři chvíle, kdy je středobodem světa postel. Obyčejný kus nábytku, ve kterém se potkáváme se zázraky. Jak to tedy vlastně je s obyčejností toho důvěrně známého světa, který nás obklopuje a který spoluvytváříme?
Nová inscenace Hradišťanu chce podat zprávu o tom, že v každé všednodenní chvíli jsou na dosah nejhlubší tajemství života. Že pod tenkou slupkou všednosti dýchá nesamozřejmý vesmír protkaný vlásečnicemi vzájemných vztahů a souvislostí. Choreografie i hudba hledají živý jazyk současnosti, ale snaží se přitom nezpřetrhat spojení s hlubokými kořeny, z nichž vyrůstají.
Magické číslo tři znamená úplnost, naplnění osudu, napětí mezi počátkem a koncem. Pohádkoví králové mívali tři dcery nebo syny, i kostkou se vrhá třikrát, nejlépe na třínohém stolku, ten se jak známo neviklá. Do třetice je všeho dobrého i zlého a také Bůh je trojjediný. Nejméně třikrát je člověk opravdu člověkem. Proč jím nebýt častěji?
Michal Stránský